Tma nám dává neomezené možnosti. Není ohraničená ani ničím omezená. Dává možnost fantazii ukázat se v pravém světle. Neruší a ani nelimituje. Jsme opravdu připraveni na takovou dávku svobody? Tolik lidí vám řekne, že rádi plavou. Ale kolik z nich vám řekne, že by chtěli plavat uprostřed oceánu? Sami, obklopeni všude přítomnou vodou bez jakýchkoliv jiných vjemů. Jen tak, bez břehů a záchytných bodů? Strach a nevědomost jsou našimi břehy a majáky. Jestli je to dobře, nebo ne, nevím. Ale teď v té dávce svobody sedím a přemýšlím.

Vše to začalo tak nevinně. Chtěl jsem si poslechnout taneční hity tohoto roku. Taneční muzika a její nápaditost v 80. a 90. letech byl můj svět. Od jisté doby se vše uhladilo do jakéhosi středního proudu, který je nejen bez originality ale i bez fantazie.

Sleduji na obrazovce kroutící se spoře oděné děvy v erotických pozicích. Nad nimi pokérovaní borci v rozepnutých košilích s fantastickou barvou a vypracovanými těly. Mejdan střídá mejdan o něco častěji než partnerky partnery. Vše je jedna nekončící party, odehrávajících se v bytě, klubu, na koncertě, jachtě nebo na plážích za přítomnosti, cigaret, alkoholu a drog.

Vše je tam tak nějak normální.

Klip střídá klip a na mě mečí méně či více dotvořená ikona. Bez děje a šťávy mi nabízí svět iluzí. Nejde mi nemyslet na svoji dceru. Dnes je jí 7 let a zatím ji tato umělá vlna zasahuje zlehka, ale to jen dočasně. I ona vstoupí do stoky tohoto průmyslu, který nerespektuje nic z pravidel, která určují velikost člověka. Co jí mám říct, aby pochopila, že to, co tady vidí, není běžný život. Jak jí vysvětlit, že snaha přiblížit se tomuto světu je klíčem od pekelné brány? Já nevím. Sleduji dál klipy i přes nepříjemný pocit v oblasti břicha. Sleduji každou dokouřenou cigaretu, každou lajnu i injekční stříkačku na pozadí vybělených úsměvů. Stejně tak sleduji každého dopitého panáka a tříštící se obaly, v nichž ještě před chvílí přebýval alkohol.

Potom mně to dochází. Ano, říká se, podívejme se láhvi na dno. Je to tady. Dno.

S každou dokouřenou cigaretou, vypitým panákem, vysmrknutou lajnou, nebo vyprázdněnou stříkačkou, jsme se dostali na konec. Můžeme říct, i na dno. Čím častěji dojdeme na konec, tím víc si na něj budeme zvykat a připadne nám normálnější. Po čase nám dno připadne naprosto normální a nezbude nám, než koukat na umělý svět, po party se poflakujících lidí s vypracovanými těly a vyběleným úsměvem. Tak toto je tak zvaná svoboda otroků. Svůj život vyměnili za iluzi blikajících obrázků. Bylo to dobrovolné, nebo jsou obětí otrokářské éry?

Vypínám ten nástroj otrokáře a jdu mezi lidi. Žádné párty za bílého dne nevidím. Naopak si všímám lidí, kteří své dno našli, a již se zde zabydleli. Povalují se, blábolí, otravují a žebrají. Nedá se jim upřít, že budí dojem bezstarostnosti a někteří dokonce i dojem šťastných lidí. Jejich zevnějšek, stejně jako končící den a s ním i odcházející masky, však dávají možnost prozření. Přijde tma, která je osvobozující, neboť v té jsme všichni stejní. Ale,nezapomeňte, že jen do rozednění.