Tíha víček je jako opona. Než rozhrnete oponu, vše co je za ní je utajeno. Když otevřete víčka, jako byste viděli do jeviště a vaše scéna ožívá. Den a noc, sen a realita. Dva světy, které mají svůj čas i teritorium. Často bychom se chtěli vrátit v čase stejně jako do snů i přesto, že víme, že se nám to nemůže podařit. Znáte ty sny, kdy utíkáte, padáte, je vám zle a strašně si přejete se probudit. Jindy si zase přejete, vrátit se do snu, který se vám zdál. Ano jsou to chvíle, kdy jsme rádi, že to je, nebo není naopak. Co byste však řekli situaci, kdy bychom nevěděli, jestli to co prožíváme je sen, nebo realita. Kdyby vše dávalo takový smysl, že by vás i po probuzení mrazilo? Tak mrazilo, že byste nabrali uvědomění si, že toto vlastně může být pravda. Nevyskočila by vám v mysli otázka: „ Co bych dělal já?“

Všichni říkáme, že jednou umřeme. Všichni říkáme, že každý tam jednou musí atd. Říkáme to s takovou lehkostí i elegancí, že to ve mně vzbuzuje pocit, jako bychom si neuvědomovali závažnost slov. Možná, že se mílím a všichni jsou na tu poslední chvíli připraveni. Něco jako když víte, že v daný den a hodinu odjíždíte na dovolenou. Vezmu kufry a tradá frčíme.

Počkejte, jaké tradá? Trochu mě tady k tomu bujarému pokřiku chybí informace. Kamže to jedeme, jak to tam vypadá, co tam uvidím, popřípadě co tam budu dělat. Ještě jsem nikde neviděl nabídkový katalog ani informační letáček s rozesmátými obličeji a dech beroucími fotografiemi. Jediné, co jsem viděl, byly přepravní prostředky této kanceláře, nebo chcete-li této společnosti. Jedno je jisté, je to ta nejdražší kancelář, neboť na cestu s ní střádáme celý život. Je to nejdéle fungující instituce, která nepodléhá módním trendům. Jo a ještě jedna informace, jízdenka nám platí jen tam. Žádná zpáteční není. Nevím kdo je majitel, nebo provozovatel, ale vím, že jejím zodpovědným pracovníkem je Smrt. Slovo budící respekt. Slovo, které je rozdrkotané jako naše zuby při zimnici. Přitom je to jen konečný bod našeho životního putování. Ten druhý bod, naší životní úsečky. Jako stupnice vlnového rozsahu našeho stařičkého rádia, kdy se po nitce posouvá šipka, co by ukazatel vlnové délky. Tato stupnice má však jednu výhodu. Můžete přeladit na předchozí stanici. To jak známo u životní stupnice nejde. Frekvence po frekvenci. Hodina za hodinou, den za dnem, týdny měsíce, roky, staletí. Přesně tak plyne čas. Je neměnný, neovlivnitelný, spravedlivý. Jako stisknutím tlačítka na našem přístroji začíná den. Když spíme, je stále pod napětím energetického zdroje. Stejně jako naše tělo. Vytáhnete ho ze zásuvky, nebo mu vyjmete baterie, je to jeho konec. Podobně funguje i naše tělo. Zastavte srdce a je konec. Dalo by se říct, že je život podobný poslouchání rádia? Dalo by se říct cokoliv, otázkou je, jestli je to pravda? Zkusme si to připustit. Přijměte pozvání do arény! Dámy a pánové: „Život versus rádio.“ Souboj kde o nic nejde. Vlastně mám-li být upřímný, není to tak docela pravda. Jde tady o vítěze. Tím, vavříny ověnčeným bude ten, kdo si uvědomí. Ten, kdo si odnese trofej v podobě paprsku světla, který pronikne do nejtemnějšího zákoutí našich životních komnat a uliček. Můžeme začít! V čem jsou si tedy podobní?

Rádio – Můžeme zvolit jakou budeme poslouchat stanici.

Život – Můžeme si rozhodnout, co budeme dělat, popřípadě jak budeme žít.

Oponentura – Ne vždy si můžeme dělat, co chceme! Ne všude můžeme poslouchat stanici, kterou chceme.

Závěr – podobnost se připouští. Za určitých podmínek si můžeme dělat, co chceme, stejně jako můžeme poslouchat stanici, kterou chceme.

Tady se můžeme chvilku zastavit. Co jsou to ty určité podmínky? To jsou pravidla, zákony, které nás mají vést i chránit. Nemyslím tím dnešní zákony, které má každá země nějak nastavené. Nemyslím zákony připomínající potrhanou rybářskou síť. Myslím tím zákony, které platí pro všechny a všude bez rozdílu. Každý je může najít, každý se jimi může řídit. Existují jak pro rádiové spojení, tak pro život.

Pojďme dál. Co zde máme za další podobnost?

Rádio – můžeme jej mít jako kulisu, nebo jej můžeme vnímat naplno.

Život – životem můžeme proplout, nebo jej můžeme prožít naplno, smysluplně.

Oponentura – nemá námitky. Často posloucháme naprosto nehodnotné věci, stejně jako žijeme prázdný život. Naproti tomu, posloucháme hodnotné pořady, stejně jako náš život žijeme hodnotně nejen pro nás a své nejbližší, ale i pro celý svět s uvědoměním si, že jsme jeho součástí.

Co dodat? Někdy je mlčeti zlato. Tím zlatem rozumějte čas na přemýšlení. Nemusíme na vše mít odpověď. Často jsme svědky, že lidé mají potřebu něco říct. Často bohužel za každou cenu. Pak to vypadá, jak to vypadá. Lidé nemluví, jen melou. Ne nadarmo se říká: „Mlátí prázdnou slámu.“ Podobně i žijí. Nezřídka jsme svědky, že lidem je doslova vtloukáno do hlav, že právě oni jsou ti, kteří musí!  Nezřídka se stává, v důsledku takovéto mediální masáže, že lidé chtějí stále něco velkého, něčeho moc a na otázku proč nemají odpověď. Je fajn, když můžete zapojit fantazii. Při jedné přednášce jsem dětem život přirovnal ke stavebnici. Znělo to asi takto.

„Víte, život je jako Lego. Z malých kostiček (rozumějte drobných zážitků, malých radostí) stavíme velké věci. Vše má však svůj řád i postup. Každá kostička má svoje místo a význam (každý člověk má svoji hodnotu, pokud se jí nevzdá). S každou správně položenou kostičkou dotváříme celkový obraz a vidíme, že naše práce je správná (učíme se a zkoušíme za účelem být lepšími). Čím jsme blíže cíli, tím je náš cíl hmatatelnější (s každým dosaženým úspěchem nás naše práce baví víc a víc).  Stačí však, abychom jednu kostičku vynechali, nebo ji ztratili a máme problém, který je řešitelný, jen ho nesmíme vědomě přehlížet (od problémů nemáme odcházet, ale řešit je a nejlépe co nejdříve. Mohlo by se nám stát, že nám přerostou přes hlavu).“ Tak nějak dle možností jejich chápání. K lidem bychom měli hovořit tak, aby nám rozuměli a odpovídat tak aby to mělo váhu.

Ale pojďme se posunout, alespoň ještě o jedno srovnání.

Rádio – kvalita vysílání je závislá na jednotlivcích, tvořící jak vedení, tak technické pracovníky.

Život – kvalita je závislá od vedení, které zde zastupuje řídící orgán, kterým je mozek, přes jednotlivé orgány v našem těle až po nejjemnější cévky.

Oponentura – nemá námitky. Je to tak. Kvalita člověka a jeho fungování je založena na stejném principu jako fungování rádia. Snaha o úroveň každého ze zmiňovaných subjektů určuje i úroveň a kvalitu jejich života. Nestarejte se o svoje orgány, jako se nestarejte o kvalitu hlasatelů a kvalitu pořadu, čeká vás předčasný konec, v lepším případě živoření.

Myslím, že dnešní duel skončíme pohádkovým: „Do třetice všeho dobrého i zlého.“

Stačí, nepotřebujeme si zde přinášet další důkazy, abychom mezi řádky mohli číst, že by nám nemělo být jedno, jak žijeme. Na způsobu života každého z nás totiž záleží vzhled celého díla. Přesně jako v té stavebnici. Každá kostečka, stejně jako každý člověk má své místo a je důležitá. Na každém z nás pak je, jakou kvalitu ve stavebnici zastupujeme.

Sleduji vlnu, která se zvedá. Vlnu strachu, snažící se nás přikrýt, umlčet, přidusit. Pohleďme jak se šíří a kdo ji šíří? Média mezi nimi i naše rádio pomocí svých vln, šířícími se  éterem.

Ano vlny, vlnové délky. Před pár řádky jsme zde měli duel, rádio proti životu. Pár řádků na to dostáváme pocítit, jak náš život může takové rádio ovlivnit. Vlna mediální masáže nefunguje jako ruka mámy, která nás hladí, když si odřeme koleno a říká: „Bude to dobré, jen to musíme ošetřit. Musíš dávat pozor, ať se toto již nestane.“

Funguje jako ruka vyslýchajícího, která do nás buší s dodatkem: „Smrt, mrtví, nákaza všude, bojte se, nepřemýšlejte, konejte, co vám říkáme! Zemřete, zemřou staří lidé, zemřou děti, zemřete také. Zemře tolik lidí, zemře tolik procent populace. Mohou za to ti, potom zase za vše mohou oni. Všude už je smrt! Smrt! Smrt! Rozumíš, co ti říkám, jak to s tebou myslím dobře.“

Jejda, pardon, to jsem se nechal trochu unést. Jsem z toho až zpocený, ale na druhou stranu si uvědomuji, že stojím před realitou. Ta mediální masáž podobná kobercovému náletu lidi destabilizuje, rozhání jako hejno slepic, když do nich střelíš. Pozoruji to kolem sebe na každém rohu. Strach a panika, bez doteku máminy ruky. Kuřátka potřebují mámu, ne kunu. Co s tím? Vezměte za pupeční šňůru a přestřihněte ji. Přerušte ten vyživovací tok a žijte ze svých zdrojů. Vím, že jste si vypěstovali určitý druh závislosti, ale jinak to nepůjde. Pokud si necháte vpravovat určitou dávku do žíly, nemůžete se stát nezávislým. Budete vždy jen loutkou závislou na svém vůdci. Trhněte za šňůru a vyrvěte vidlici ze zásuvky. Čeho se bojíte, o co si myslíte, že přijdete? Nepřijdete o nic. Máte však čas si mnohé uvědomit. Málo kdo nezačne utíkat, když ze všech rohů na něj budou křičet: „UTÍKEJ!“  Tak se mi poslední dobou stává, že slyším ze všech stran to samé. Ta samá čísla, ty samé scénáře. Ne, já neposlouchám rádio, nečtu noviny, popřípadě aktuality na internetu, poslouchám lidi a všichni jsou už tak infikovaní, že si připadám jako v nějakém katastrofickém filmu.

Přiznám se, virtuálně jsem odpojil média a dělám to tak i s některými lidmi. Dávám je do karantény, neboť nechci být nakažen. Nechci papouškovat naučené fráze a šířit tu nákazu dál. Vím, že v této situaci někteří hledají odrazový můstek, nebo možnost zviditelnění se často tím nejpodlejším způsobem. Věřím, že to mnohým i vyjde. Ale řekněte, co je to za život, co je to za člověka, co je to za kvalitu stanice, co je to za kostičku v naší stavebnici? Prostě, nechci. Nechci běžet, protože na mě někdo křičí: „ utíkej!“ Chci víc. Chci znát fakta, skutečnost, podstatu. Toto je pro mě málo. Zkušenost mi říká, že v křiku a panice se ledacos přehlédne. Je tato hysterie záměr?

Zamýšlel jsem se, čeho se vlastně lidé tak bojí. Zajímala by mě taková anketa s podtitulkem: „Čeho se nejvíce bojíte,“

Co bych tak asi slyšel? Nebudu tady vypisovat možné a nemožné varianty odpovědí. Z větší části by to byly povrchní odpovědi, přímo úměrné dané situaci, nebo člověku a jeho schopnosti vyjadřování se. Je to smutné zjištění, ale lidé často nepřemýšlí nad tím, co říkají. Jakoby jim ani nestálo zato se na chvíli zastavit a přemýšlet. Myslí si, že jakousi virtuální gumou smažou, co řekli. Znáte to, myslím ty odpovědi: „Tak jsem to řekl/la. Tak si to tak neber. Já jsem to tak nemyslel/la.“

A jak si to myslel/la, jak si to mám brát? Mám přistoupit na to, že jsi nesvéprávný, nebo tě nemám brát vážně? Pane bože, kam jsme se to dostali? Klečíme u mříže komunikačního kanálu s vědomím, že kanál je na odpad zvyklý a že si do něj může kdokoliv zvracet, co chce. Pokud tedy tuto teorii připustím, zkusím jiný typ ankety. Tady bych stejně jen slyšel ty charakteristické zvuky, informující o úkonu klečícího člověka. Tak pojďme, přitvrdíme.

Další anketu bych nazval: Proč zrovna Ty?“

Zadání: Představte si, že je selekce lidí. Každý předstupuje před nejvyšší autoritu, která zná dokonale vaši minulost, přítomnost a vidí i do vašich myšlenek. Nemůžete lhát ani mlžit, vlastně ani argumentovat. Jen pravda. Tato autorita nám položí otázku, jejíž odpověď rozhodne o tom, jestli tady na této zemi zůstaneme žít, nebo zemřeme. Ta otázka zní: „Proč právě ty máš zůstat na tomto světě?“

Její rozšíření pro ty, kteří nepochopí tuto otázku je následující. „Řekni nám, proč si myslíš, že bys měl zůstat na tomto světě. Jaký jsi člověk? Jak žiješ? Jaký jsi otec/matka, manžel/manželka, kamarád/kamarádka, soused, sousedka? Co je smyslem tvého života? Co ti říkají morální hodnoty, jak se jimi řídíš? Jak vychováváš svoje děti, co jsi jim předal? Co je u Tebe na prvním místě?  Co tvoje svědomí? Čím jsi byl, nebo jsi přínosem nebo prospěšným pro tento svět. Jak jsi přispěl, nebo přispíváš k lepšímu životu na této planetě a jejich obyvatel.“

Představte si, že byste museli mluvit sami, bez mnou napsaných uvědomovacích otázek! Ty by nám měli být prohnány hlavou každý den. Byl by to takový opakovací test, kdybychom každý den měli možnost uvědomění. Napsal jsem je záměrně. Mám v sobě tak nějak zakódováno, že lidé mají žít spolu, ne proti sobě, že musíme převzít zodpovědnost za svoje chování a přístup k životu a že láska a její veškeré formy, je jediná správná cesta, kterou bychom měli jít. To jen na ukázku, jak sestavit představení své osoby.

Tak už víte, co byste odpověděli vy? Zůstali byste zde na tomto světě, nebo by to byl konec? Až si odpovíte, můžete se zamyslet. Nebo ještě lépe až se zamyslíte, odpovězte si. Až si odpovíte, zamyslete se znovu. Jste spokojeni se svojí odpovědí? Pokud to nebude úplně ono, je tady ještě pořád možnost v jednoduché oznamovací větě: „Nikdy není pozdě na změnu, můžete se změnit, můžete přeladit“