Jedeme s dcerou v autě. Připadám si jako v apokalyptickém filmu. Lidé jedou ve svých vozech a na ústech mají roušky, respirátory, šály, šátky. S Viki jsme si z toho udělali hru a počítali je. Ze začátku to byla hra, která přestala být hrou ve chvíli, kdy už nebylo téměř koho počítat. Měli je skoro všichni.

„Proč,“ ptám se sám sebe a devítiletého dítěte. Vím, že mi neodpoví a spíše čeká odpověď ode mne.  Jsem rodič, který je zodpovědný za své dítě. Stejně tak si uvědomuji, že mě sleduje a poslouchá. Je jako oslabený člověk, který chytne kde jakou nemoc. Bere mě jako autoritu a věří mi. Je ochotno se rvát za svého tátu i jeho názor. Jsem zodpovědný za svoje názory, neboť moje dcera je přebírá a bere vážně. Musím si být také vědom, že je někde může použít v dobré víře. Znáte to, jak někteří rodiče učí svá dítka sprostá slova a strašně se smějí, když je přežvatlávají veřejnosti. Na druhou stranu je okřikují, když je dítě nekontrolovaně vykřikuje v nejméně vhodnou dobu. Dítě je zmateno. Jednou je středem pozornosti, málem za hvězdu a najednou je to špatně? Někdo by tady zasloužil, ale dítě to určitě není. Takže rozum do hrsti a přemýšlejme, co děti učíme a jakých rozhovorů se účastní. Co si vyslechnou. Každá věta je informace. Udivuje mě, kolik lidí mluví sprostě, nebo škaredě o svých partnerech před svými dětmi. Jako by si neuvědomovali, že dítě je slyší a často neví, co s takovou informací má udělat.

Tak i já nemohu po své dceři chtít, aby chápala nadsázku, nebo pokus o legraci. Svět bere tak, jak jej vidí. Pokud táta před ní o někom, nebo o něčem prohlásí, že je to špatné, bere to jako fakt a přijímá jej. Zase mi na dveře mé mysli klepe uvědomění si.

„Hele Viki, víš, někdy lidé dělají věci pod tlakem a chovají se tak, jak by se normálně nechovali. Celý náš národ je pod silným tlakem televize, časopisů, internetu atd. a mnoho z nich má strach a tak se nemůžeme divit, že člověk, který jede sám v autě má na puse roušku. Samozřejmě, že to je zbytečný, ale každý se může rozhodnout na základě svého uvážení,“ končím svůj monolog a zastavuji na benzince.

Opět jsem svědkem apokalyptických scén. Lidé, ač sami u stojanu mají roušky. Neřeším to, chci jen brzdovou kapalinu a jdeme pryč.

„Můžu si koupit čokoládu,“ vytrhne mě Viki z mých myšlenek a monitoringu okolí.

„Jasně,“ nedávám na sobě nic zdát, navíc přidávám úsměv.

Ve vzduchu je však cítit napětí. Při vstupu do prostoru prodejny mě napětí málem přerazilo nos. Ženy v rouškách, které dlouhá léta znám mají ve svých pohledech něco, co mě děsí. Nevím, jestli je to strach, nebo nenávist, ale je to tam. U kasy je vymezena diskrétní zóna a u automatu upozornění, že kelímek nám vydá obsluha. Slušně poprosím paní o kelímek pro dceru na její čokoládu. Téměř jej po ní hodí. Viki nic nechápe a já se jí nedivím.

„A příště roušku,“ pořvává na mě obsluha bez jakéhokoliv náznaku slušnosti.

„Prosím.“ Otočím se nechápavě.

„Nevím, že by bylo něco takového nařízeno,“ cítím, jak se mi zvedá tep.

Zatím co hledám brzdovou kapalinu, Viki si u automatu volí svoji čokoládu. Nad ní stojí dva chlapi v montérkách s polystyrénovými náhubky na obličejích. Jejich postoj není takový ten běžný, kdy lidé sledují děti při činnostech dospělých s odstupem a s úsměvem na rtu. Tito dva připomínají smuteční vrby, sklánějící se nad rybníkem, jejichž koruny se dotýkají hladiny. Snad by ji ani neuhnuli, kdybych si pro ni nepřišel. Vysvobozuji Viki a oslovuji obsluhu, jestli mají brzdovku. Kupodivu se mnou kolegyně pořvávající spolupracovnice jde.

„Já se omlouvám, že vás tak otravuji,“ říkám s upřímnou omluvou v hlase.

„Ne, mě neotravujete,“ odpovídá mi černovláska.

„Kolegyně to trošku přehání,“ dodává smířlivým tónem.

„Cožpak je povinnost nosit roušku,“ ptám se i této poloviny obsluhy.

„Není, ale prý to zavedou,“ dodává.

To už mám kapalinu v ruce a jdu platit. Za pultem stojí paní agresor s rouškou někde u spodního rtu. Zvedá ji na rty a ptá se, jak budu platit.

„Kartou,“ odpovídám téměř bez intonačně a ve svém hlase cítím hořkou příchuť.

Pud sebezáchovy mi velí odejít a neotáčet se. Jediné na co teď myslím, je moje dcera. Mám z toho stejný pocit, jako bych sledoval film o zombie. Nikdy nevíte kdo jím je a kdo ne. Nevíte, kdo je připraven vrazit vám nůž do zad, nebo ukousnout kus svaloviny z vašeho těla.

Přeletěl jsem pohledem chlapy u automatu, obsluhu a cítil ten pohled. Cítil ten závan, kdy na vás dýchne smrt. Venku stáli tři chlapy, popíjeli kávu a dva z nich kouřili. Jestli jsem s nimi před vstupem prohodil pár slov, nyní již ne. Sedám do auta a cítím, jak je mi divně. Cítím ty pohledy. To uvědomění si hlavně chladné zbraně u mého spánku, kdy prst na spoušti není můj. Cítil jsem, jak málo stačí k rozpoutání násilí. Měl jsem pocit jako bych procházel zástupem a každý měl v ruce kámen. Uvědomoval jsem si, že stačí, aby hodil jeden člověk a…

Odjeli jsme. V hlavě jsem musel vše probrat a zaujmout krizové stanovisko.

Oslovil jsem své nejbližší.

„Mí drazí, jsme součástí davové hysterie a nemá cenu s ní bojovat. Lidé jsou jako odjištěné zbraně s lehkou spouští. I když s tím, co vidím nesouhlasím, nemohu s tímto nic udělat. Vezměte si do kapsy tubusy a bude-li to situace vyžadovat, nasaďme si je. Ne ze strachu z nemoci, ale ze strachu z lidí. Budou vycházet různá nařízení, o kterých nebudeme muset ani vědět a tak by se nám mohlo stát, že se právě díky této hysterii dostaneme do problémů. Náš názor, je náš názor, naše přesvědčení je naše přesvědčení ale pamatujte, jedinec řvoucí dav nepřekřičí.

Proto se chovejme obezřetně, lidé mají strach, neboť v nich byl zaset pod tlakem. Chovají se jako jejich slabý organismus. Sypou se a klátí. Schovávají se za slova jako je disciplína a ohleduplnost, ale věřte uvnitř nich je sud s prachem a stačí jen jiskra.

Ještě večer jsem vše vysvětlil svým nejbližším. Budeme připraveni a smát se tomu můžeme jen mezi sebou.“

Odpoledne jsem převezl ještě jedno auto k mechanikovi. Nazpět jsem jel na koloběžce. Míjel jsem autobusy, tramvaje, trolejbusy a vše to tam viděl. Ty bílé náhubky ještě více podtrhly sklopené hlavy lidí. Jako bych viděl lidi odevzdané a rezignující na život. Odjížděl jsem z civilizace a bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, co z nich zbylo. Vyhaslé pohledy lidí jdoucí na popravu. Bez jiskry, bez naděje, bez názoru, bez síly myslet, nebo něco udělat.

Na druhou stranu jsem si uvědomoval zcela jinou věc. Lidé jsou si konečně rovni. Není hezkých ani škaredých, vrásčitých ani vyhlazených tváří. Přesto se někteří zuby nehty snaží ukázat svoji identitu. Zase se nám lidé řadí do vrstev. Někteří, rádoby patřící někam výš mají značkové respirátory s filtrem, jak taky jinak a nesou svoji hlavu hrdě vztyčenou. To aby všichni viděli. Nahrazuje jim to často jejich pěstěné vysolárkované obličeje, doplňující skvěle, bohužel stádovitě používaným módním trendem. Takže zase ve finále vypadají všichni stejně. Jiní se snaží mít svoji roušku co nejvíce nápaditou, neboť jejich make-up ani rtěnka nejsou vidět. Tak alespoň takto se snažit svoji vizáž vylepšit. Ostří týpci se mohou konečně legálně schovat za šátek či šálu a doplňkem čepice, nebo kapuce dotáhnout svoje „drsňáctví“ k dokonalosti! Potom je tady ta většina v různých rouškách, náhubcích postávající již v brzkých ranních hodinách byť sami přesto v roušce na zastávkách. Potkávám lidi daleko od civilizace venčící své psy v rouškách. Páry procházející se v parku, kdy v nedohlednu nikdo není opět v různých typech ochrany na obličejích. Zdecimovaní, dezorientovaní, rezignovaní, neschopni čehokoliv vymykajícímu se nařízením, zákazům, povelům. Zastrašení a připraveni udělat cokoliv i s nejistým výsledkem. Připraveni naslouchat komukoliv, kdo jim byť nepodloženě, bez možnosti ověření si jeho tvrzení slíbí to, po čem tak touží: „Ať to už konečně skončí.“

Ideální čas pro diktátora, ideální čas pro Public relations (PR čteno pí ár), což ve volném překladu lze přeložit jako vztahy s veřejností. Otázkou je jakým směrem chce kdo veřejnost vést.

Potom jsou tady lidé respektující nařízení, neprovokující okolí, ale chránící si zdravý úsudek a názor, kteří chápou, že se čas nezastavil a tak se v rámci možností snaží jít dál, nebo si vše na další cestu připravit. Snaží se odpoutat od negace, která se snaží paralyzovat jejich mozky a zdravé úsudky. Na populaci je působeno tou nejúčinnější zbraní a tou je strach. Strach se prohání ulicemi, jako pekelný anděl na motocyklu. Jeho motocykl nemá tlumiče ve výfucích. Je ho slyšet, vidět i cítit naprosto všude. Směje se, jak se mu daří. Směje se těm povrchním názorům, nově vyplouvajícím radilům, kteří se snaží vypadat zcela světově a osvícensky a přitom jsou jen jeho nádeníky. Právě ti, kteří v rádoby údernických řečech nabádají k lásce, zodpovědnosti, ohleduplnosti a jako důkaz přidají svoje selfie v roušce. Proč? Protože si mohli nandat na obličej legální masku a nemusejí se bát, že jim bude vidět pod tu jejich, kterou si nasazují pro svět každý den. Ano masku na masku. Poznáte je lehce, nejste-li jedním z nich. Jsou jako korouhev ve větru, jako módní časopis, jako, dle situace měnící se názor. Teď, právě teď, mají možnost, přidat se k řvoucímu davu. Chytají se příležitosti a chtějí být také slyšet:

„Tady jsem, tady!“

Mají šanci stát se jedním z hlučícího davu. Jedním z těch, kteří za dávných dob křičeli jako smyslu zbavení: „Ukřižuj ho.“ Ano, tehdy to byli mnozí z těch, kteří byli svědky uzdravování nemocných a kříšení mrtvých. Díky davové hysterii byl zabit nevinný.

Skupina, strana, dav mají sílu, pokud táhnou za jeden provaz. Je to podobné, jako když se na party hodně opijete a najednou jste všichni velcí kamarádi. Milionář se drží kolem ramen s bezdomovcem, všichni se přátelí, padají společenské bariéry, nezřídka i zábrany a lidé jsou ochotni smát se blábolům nejnižší úrovně. Po nějaké době však přijde čas vystřízlivění. Co bude pak? Poplácáte se po ramenou, uklidíte rekvizity a schováte se do svých ulit. Zde pak někteří budete čekat na další příležitost, zatím co jiní se děsit z možných následků svého počinu, který způsobilo davové šílenství. To je vše, nic víc nečekejte.

Hledím do vašich tváří v rouškách, respirátorech, šálách a vidím vaše oči. Jsou jako okna do vašich duší. Žádná mimika. Oči nemají mimiku. Jsou upřímné. Pokud milujete, máte rádi, zlobíte se, nenávidíte, nebo jste odpustili, bude to ve vašich očích vždy vidět. Můžete se snažit zmást okolí mimikou obličeje, ale oči budou vždy takové, jací jste vy. Proto působí tak nepřirozeně naškrobené neupřímné úsměvy a gesta. Hloupé mávání ručičkama a „drsňácká“ gesta. Pokud tedy chcete utajit svoji identitu, přidejte i tmavé brýle. Opatrně však s jejich výběrem, neboť značka, tvar i barva mohou pozornému člověku hodně napovědět. Už to že je máte za každé situace a počasí, je pro pozorného diváka alarmující. Nevím, kolik z vás vidělo umírat člověka, nebo zvíře. Kolik z vás se mělo možnost umírajícímu dívat do očí. Já tuto chvíli ve svém životě zažil třikrát. Vždy je to stejně bolestivé a vždy je to navždy. To to je totiž chvíle, kdy se okna do našich duší zavřou navždy a obličeje se změní v roušku bez mimiky.