Hledáme viníky, hledáme zodpovědné lidi, lačníme po něčí krvi. Je to, jako by někdo v tmavé místnosti dal hlasitost rádia na člověku snesitelnou mez. Všichni hledají, ptají se, kdo to byl? Všichni trpí, všem je ten vjem tak nepříjemný, že ztrácí nad sebou kontrolu a jen pobíhají a křičí: „Kdo to byl! Kdo za to může? Kdo pochybil?“

Přitom není nikdo, kdo by přistoupil k rádiu a ztlumil jej s informací, že musíme dávat pozor, neboť tady je možnost, která je pro nás škodlivá a musíme se chovat tak, abychom to rádio tak nahlas nedávali, neboť to může mnohým ublížit? Co by nastalo, kdyby se někdo takový objevil?

Někteří by ještě chvíli pobíhali se zacpanýma ušima a křičeli výše zmiňovaná, nebo jim podobná hesla. Jiní by nevěřícně uvolňovaly své dlaně z uší a další skupina by se možná objala s nejbližším člověkem a plakala. Plakali by jako většina lidí, kterým pomine velký stres, neboť pláč není pro nás ničím jiným, než párou, která si našla cestu ven přes pojistku, kterou opatřil svůj hrnec pan Papin. Dnes ten hrnec všichni známe pod pojmem „papiňák“. V podstatě syčíme jako pára, která si díky této pojistce našla cestu ven dřív, než by hrnec explodoval. Ztlumení rádia a výše zmíněná informace by nebyla ničím jiným, než snížením napětí a stresu. Fungovala by jako pohlazení po vlasech. Je to v podstatě práce s informacemi. Situace je většinou přímo úměrná způsobu podání.

Je rozdíl říct: „Hoří, všichni uhoříme.“

Nebo: „V budově vznikl požár. Je potřeba sejít po schodišti a opustit budovu.“

Slyšíte ten rozdíl, cítíte to napětí a rozdíl v emocích?  Přitom úplně stejná informace „hoří.“ Přesto, jednou cítíme smrt na dosah, po druhé šanci v nabídnuté cestě.

Sleduji tu situaci kolem a nemohu se ubránit dojmu, že zde cítím tu touhu po krvi.

Vláda, premiér, poslanci, ti co byli v Itálii, ti co roušku nenosí, prostě kdokoliv hlavně najít viníka. K tomu spousta odborných, laických, „zaručených,“ vykonstruovaných, cílených, překroucených, fakta přikreslujících nebo jen nějakých článků a informací. Ale hlavně, ze všech stran je vidět vlát vlajka zmatku, kterou jsme, obrazně, vložili do rukou smrti s dovětkem: „Mávej.“ Teď se směji, protože úplně vidím tu zubatou babičku, jak nechápavě hledí na nějakého „tajtrlíka (rádoby odborníka),“ jak hystericky piští na tuto starou dámu, co má dělat. Popravdě si myslím, že smrt má svoji hlavu a ví, co má dělat, tak ji z toho laskavě vynechejme. Ona to není smrt. Je to jen ochotnické divadlo tohoto světa, které ve svých křečovitých představeních šíří historky paní smrti a vytrhuje z kontextu věty, které se mu hodí. A možná jen dealeři šířící její parfém. Smrt možná ani neví, jak je slavná a dál si jede podle svého seznamu. Možná a možná také ne. Jsme u jádra problému. Možná a možná také ne. Tuto větu jsme vyměnili za přesvědčení, jehož hlavním hrdinou je strach a pobíhající dav se zacpanýma ušima. Téměř nikdo si nepřipouští nic jiného, než že, Covid 19 je metla lidstva a nejde mu o nic jiného, než nás zabít. S touto informací se lidem nedivím, že si zakryli uši a hledají, kdo za to může. Většina z nás upnula svoje zraky k modle, která jim byla, možná vědomě, možná nevědomě podstrčena. V takové situaci „vyhrává“ ten, kdo se nejdříve zorientuje a situaci pochopí, nezřídka využije. To samozřejmě za předpokladu, že tato situace nebyla zinscenována, neboli předem připravená.

Můžete se vydávat za pilota letadla. Můžete nosit i kapitánskou uniformu, ale jen do chvíle, než máte usednout do kokpitu letadla a letět. V tu chvíli máte tři možnosti:

A, ve snaze neztratit svoji, bohužel vylhanou, tvář dál si hrát na kapitána a svým projevem, svými gesty odvrátit start a znovu se vrátit před svoje publikum do letištní haly. To znamená nikam se neposunout, nikam neletět, s cílem neztratit svoje postavení „pilota.“

B, můžete hrát vabank. Pokusit se vzlétnout, vědom si odhalení, že nejste člověk na svém místě. To znamená trapas, znemožnění se, ale zaplať pánu bohu, uvolníte místo tomu kdo sem opravdu patří a můžeme najít pilota.

C, přiznat, jak to s vámi je a odvrátit jistou katastrofu. Dát lidem možnost najít si skutečného odborníka a tím získat šanci na správné provedení letu. Neztrácet čas spoléháním na pana „Blábola.“ To znamená, svěřit se tomu, kdo dané problematice rozumí a má jediný cíl: „Dopravit bezpečně ty, kteří mu vložili do rukou své osudy, na místo určení.

Pro pilota rutina, tak jako je pro porodníka rutina, přivést dítě na svět. Tak a teď se podívejme, kdo a jak to tady po ranveji rozjel.

Chyběly informace. Začali jsme od konce, tedy od smrti! Ze všech stran se na nás vás valí, kolik lidí umřelo. Slyšíte to pořád a všude. Smrti jsme dali jméno a začali se na ní soustředit. Kdybychom byli zvyklí, že naše média denně začnou informacemi typu: „dnes ve světě umřelo,“ nebo „dnes v Itálii zemřelo,“ „ve Španělsku zemřelo,“ v Česku zemřelo,“ tak věřte, že to nikoho ani nezarazí. Prostě by všude byly tyto statistiky. Tím myslím v normální době, bez nějaké konkrétní nemoci. Jen konstatování, jako je třeba počasí, nebo informace o narozených mláďatech. Mnohé by to doslova otravovalo a mnoho médií by na tom „pohořelo.“ Už jsme si zvykli, že nás média krmí smrtí s více, či méně ostrou příchutí. Ale toto!! Toto je něco!!! Máme tady téma, které při troše umu, může zaměstnávat a přitahovat minimálně dva z lidských smyslů pěkně dlouho. Dnes Covid 19 zabil …..! Slyšíte to, to je zvuk. Jako úder do kolejnice. Kdo by se neotočil?! Slyšíte, co nám utkví v mozku? Ne zabil, ale Covid 19! Zkuste dát vedla sebe čísla, nebo srovnání: úmrtí zapříčiněno Covid 19 a počet mrtvých DĚTÍ hladem. Ty mrtvé děti najednou nemají hodnotu. No jo, Afrika, černoši, jako bych to slyšel. To je přece strašný, občane vyděšený s rouškou vždy a všude nasazenou, připraven udávat, nebo lynčovat! O co větší právo na život máme my?  Kam se poděje ta vlna soucitu, skoro až fanatismu, když se nás to netýká? Náš mozek tuto informaci vytěsní, jako byste odsunuli chléb s máslem, protože steak je přece chutnější. Tak jako mnozí pohrdáme chlebem a nemáme problém jej vyhodit do koše, tak jsme se naučili být lhostejní k cizímu utrpení. Vím, že není v silách jednotlivce jít a zachránit hladovějící děti. Ale je v rukou zodpovědných lidí možnost nápravy. Vím, že je jednodušší nařídit pekárnám vše, co se v den výroby neprodá vyhodit, než to rozdat, nebo prodat za zlomkovou cenu potřebným. Děsíme se den starých rohlíků a chleba, přitom v klidu hledíme na lidi vybírající zbytky z popelnic a kontejnerů. Proč tedy nenecháme pečivo svést do určených výdejen, nebo prodejen a zde nepomůžeme lidem? Místo toho jsme vytvořili úřady, kterým jsme jako prioritu vložili, často nesmyslně otravovat životy lidí, kteří se v dobré víře snaží pracovat. Není to orgán, který pomáhá, upozorňuje a až poté trestá, ale v mnoha případech otravuje, až šikanuje obyvatelstvo. Ptáte se, proč toto píši? Odpověď je jednoduchá. Tady se ještě můžeme zorientovat. Každý z nás jsme již byli svědky různých nesmyslných nařízení a jejich náprav a náprav nápravy. Řeknete si asi špatný pilot! Jen si vzpomeňte na tu hloupou aféru se stále se měnícími lékárničkami. Směšné, jenže když máte za krkem finanční postih a ne logiku, co má ten chudák, který se nechce provinit dělat? Kupuje a kupuje a kupuje. Dobře, ale kdo odškodní toho človíčka, který je „šťastným“ majitelem několika lékárniček, které nepotřebuje? Fajn milý nařizovateli, udělal jsi chybu, tak tady máš lékárničky a vrať nám peníze. Samozřejmě, že takto to nefunguje. Jak se říká, za blbost se platí. Fajn, to bych bral, když to bude moje hloupost. Proč ale máme platit za hloupost jiných, která se někdy ukáže jako záměr? Podobné je to i se zákony. Ještě nikdy jsem neviděl, že by některé z těch slavných politických stran měla ve svém, převážně předvolebním programu bod zaměřený na zkostnatělé zákony, tedy na jejich zákony. Můžeme se zlobit na soudce, kteří vynáší rozsudky. Věřím, že i oni nejsou zajedno při vynášení rozsudků se svými rozhodnutími. Věřím, že i oni vědí, že pravda a logika je úplně jinde, jenže oni ani nijak jinak rozhodnout nemohou. Jejich rozhodnutím v souladu se zákonem. Co na tom, že víme, že je špatný, nebo minimálně nevyhovující. Bohužel platí. Proto asi tak zobecnilo, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Když by soudce rozhodl jinak, právník protistrany by jeho rozhodnutí rozcupoval, neboť by bylo v rozporu se zákonem. Víte, nezažít to na vlastní kůži, možná bych to tady nepsal tak barvitě. Viděl jsem oči soudkyně, která i přes svůj bez intonační projev a zamítavé stanovisko, měla v očích omluvu a smutek sama nad sebou. Je to smutné, já vím a věřte, ještě smutnější je to, když jste tohoto přímými účastníky. Ptám se, kdy se bude naše vedení starat o prostý lid? Kdy bude mít na prvním místě blaho svého národa? Teď se usmívám. Je to takový trošku nahořklý úsměv. Otázek na toto téma je opravdu spousta. Vždy se usmívám, když se pořádá hon na voliče. To slibování, podbízení se s nulovou zodpovědností. Tak jako se téměř nikdy nic nesplnilo, tak nikdy nikdo nebyl vzat k zodpovědnosti za lživou kampaň. Takže takoví „Šmejdi“ ve větším, kteří na své lži dostanou ještě peníze. Teď se už směji, neboť mi letí ty billboardy s naučenými úsměvy, „škemrači“ popíjející s možnými voliči po hospodách, téměř opuštěné stany s vyřvávajícím řečníkem a dívkami rozdávajícími balonky s logem strany. Smutné, hloupé ale někdo za peníze má hlásat naučená slova a tvrdit to, co v podstatě je jen nafouknutou bublinou, která po čase splaskne a tím zmizí, jako by nebyla. Mnozí lidé jdou a volí, aby nedošlo k vládě strany, které to prostě v předchozím období, mírně řečeno „nešlo.“ Vkládají v tu jimi volenou stranu svoji důvěru a ona je klidně schopna je podrazit a vzít se za ruku s tou, co jiní nechtěli a výskat, jak jsou ve vedení. To že to byl podraz na ty, co jim věřili, už nikdo neřeší. Chtěli jsme čistou vodu a dostali vodu z louže. Nakonec ona se za určitých podmínek dá také pít, ne? Připadá mi, že není zájem podávat čistou vodu, že je jednodušší lidi naučit pít z louže, ne-li ze stoky.

Je jednodušší přikázat, než vysvětlovat. Jednodušší je strašit, než uklidňovat. Nebo se na to podívejme jinak. Když nevíte, co máte dělat, budete křičet a přikazovat. Ptám se sám sebe, co bychom chtěli po naší vládě, prezidentovi, premiérovi, poslancích aby udělali, kdyby zde přistáli návštěvníci z kosmu? Kdo z nich je odborník na takové návštěvy? Nikdo! Kdo z nich je odborník na takovou situaci? Nikdo! Mohl bych se ptát, kdo je tam vlastně odborník, ale to nechci. Nepotřebuji zde zvedat vlnu, která teď ustoupila, neboť aktuální je tsunami s názvem Covid 19. Skvělé, pryč jsou jiná témata! Jako by nebyly daňové úniky, jako by se dokonce odsunula i záchrana planety a to nemluvím o DPH na pivo a jiné a jiné závažné problémy, které se přehlížejí a o kterých se, podle mě už ani nesmí psát. Jsme paralyzovaní, většina z nás „křičí,“ jiní šijí roušky a další čekají smrt, která musí „zaručeně“ přijít každou chvíli. (nechci, aby zde někdo nabyl dojmu, že znevažuji práci lidí, kteří šijí roušky. To bůh chraň. Děkuji všem jednotlivcům i firmám, že zareagovali a tímto, nebo jiným způsobem alespoň zlomkem % napravili chybu, která zde vznikla)

Platí tady stejně jako v mnoha případech: „Chceš-li pochopit, co se stalo, musíš najít příčinu.“ Je to jako vidět konec filmu, který skončí vraždou. Pokud chceš vědět proč, musíš se vrátit ve filmu zpět.

Najít příčinu, to se lehce řekne, ale je snaha ji najít? Co kdybychom došli k šokujícím závěrům, že na vině jsme všichni s různou mírou zavinění? Kdo stojí o takový závěr? Kdo z nás by na sobě nechal zasloužený kus viny a byl ochoten si jej odpykat? Je to jen můj názor, to znamená, ale nevylučuji, že se bude podobat názoru některých z vás. Myslím si, že se ví příčina. Pro mnohé modlou, pro jiné smyslem života, pro někoho důvod proč vstát z postele, pro jiného důvod zničit cokoliv a kohokoliv, jen aby jich měl ještě víc. Věřím, že existuje spousta, možná ještě smutnějších důvodů! Jsou to mnoha lidmi tak milované peníze. Bohužel. Oponujte mi, jak chcete, ale za vším zlem hledejte peníze. Pokud se vám hned nezobrazí, ukážou se později. Nenasytnost jedněch je zhoubou a podhoubím chudoby druhých. Pozoruji své přátele, staré lidi, ztracené, vyděšené, dezorientované. Přesně ty, kteří naši zem budovali, kteří ji „piplali“ z trosek, kteří věřili, že bude líp, kteří byli smutnými svědky roztrhání českého lva. Z mnohých se pro mnohé staly“ duchny,“ běhající s letákem po slevách všude přítomných přecpaných supermarketů. Znovu se díváte na závěr filmu, ale podívejme se, kdo jim naimplantoval do hlav, že musí přes půl města, protože tam mají o dvě koruny levnější nějaký druh zboží. Kdo jim podvrhl často nekvalitní věci pod rouškou slev! Kdo dovolil téměř bez postihu spustit vlnu „civilizovaného“ teroru? Kdo na nich sprostě parazitoval bez možnosti postihu. Kdo za tím stojí a proč? Odpověď je tak prostá, až se odsuzuje svojí jednoduchostí na pokraj srázu, kterému se říká nezájem. Vážení přátelé, přivítejme na pódiu tolik milované peníze!! Měl jsem tátu. Již nežije, prostě přišlo to, na co se celý život připravoval, zemřel.

Teď si odskočím do dnešního virtuálního světa. Představte si takovou větu umístit na sociální síť. Úplně vidím. Do kolonky odpovědět se sypou srdceryvné smajlíky, plačící a posmrkávající. Věty typu: „Drž se! Ať je tátovi tam nahoře dobře.“ Nebo: „Jsme s tebou,“ a kopu dalších bla, bla, bla. Ptám se ve stylu moderní komunikace: „OMG, TVL co to je KUA?“ To je tak intimní záležitost, která se týká mě a mého nejbližšího okolí, ale toto? Lidé zveřejňují, úmrtí svých blízkých, zvířat, atd. Nikdo však nezveřejňuje, že musel na umělé přerušení těhotenství, nebo problémy s erekcí. Jak to, ptám se? To už jsme na tom tak bídně, že musíme upoutat na sebe pozornost tímto způsobem? No nic pokračujme v mé vzpomínce na otce.

Byl jsem šokován, pobouřen, když jsem jej navštívil a objevoval u něj věci, které mu podomní prodejci vnutili a on jim nejenže otevřel dům, ale i svoji peněženku s úsporami. Tak se stalo, že měl doma několik sad „zaručených“ hrnců, několik sad peřin, několik 100 % „kožených bund atd. Chcete říct, že byl hloupej? To můžete. Ano můžete jej takto povrchně odsoudit. Kde je však příčina? Je v nás, v nás v lidech. Mnozí se neštítíme pracovat s metodou, které se přezdívá hyenismus. (Chudáci hyeny, kdyby jen věděly) My jej nepotlačíme, bylo by to moc práce a co kdyby se přišlo na to, že někteří vlastně dělají totéž, jen pod rouškou s daleko atraktivnějšího designu. Tak co s tím? Nejdříve zacílíme, a pomocí médií odstřelíme a potom vylezeme z nor a vydáme zákon! Tím jsme z obliga a když to naše PR (čteno pí ár) pracoviště správně uchopí mohou z toho být plusové body pro naši budoucnost! Všude rozvěsíme cedulky o zákazu podomního prodeje, zavedeme kursy prevence pro seniory, možná je i naučíme sebeobranu, ale hlavně jim vysvětlíme, co vše si musí koupit, aby byli v bezpečí. No přichází chvilka slávy. Plácáme se po ramenou, jak jsme skvělí. Chudáci důchodci v panice minimálně neotevřou ani pošťačce a ti co na to mají, nakupují bezpečnostní zařízení od řetízků na dveře, bezpečnostních dveří až po napojení na centrální bezpečnostní panel policie.  Místo toho, abychom exemplárně takovým hyenám veřejně přeráželi ruce bez nároku na nemocenskou, s možností veřejně sledovat způsob a plnění náhrady vzniklé škody! Do toho se samozřejmě nikomu nechce. Vždyť budou volby, vážená „lidumilská“ strano! Raději znovu použijeme „šmejdské“ praktiky a budeme podvádět tentokrát pod rouškou předvolební kampaně!

Hořce se usmívám nad znovuobjevení starých a nemocných lidí. Jak všem o ně najednou strašně jde! Jak jim slibujeme lepší budoucnost a dáváme jim naději, že bude líp. Ne nejsem žádná naivka. Bude mě jich znovu líto, neboť ta vyvolaná vlna rádoby starostlivosti, která jim alespoň takto na chvíli vrátila pocit důležitosti, opadne a budou to zase ty „duchny,“ které je potřeba někam uklidit. Je to tvrdě napsáno a možná to budí dojem bezcitnosti, ale věřte mi, že je v tom více citu, než si dovedete připustit. Je to jen obnažená realita, která tak hezky nezní, ale také si nehraje na něco, co není.

Dnes už vidíme jen ten zvířený prach, který zde byl rozvířen naprosto neprofesionálním způsobem, který zde předvedla a předvádí média. Pozor však, ten papír za nic nemůže. Zodpovědnost hledejme zase jen v osobním prospěchu, ne v prospěchu lidí. Nikdo jim nepodal pomocnou ruku, nikdo je nepohladil, nikdo je neubezpečil, že za nimi stojí právě prostřednictvím médií. Spustila se štvanice, hon a palba do všech. Lidé uslyšeli výstřely. Nevěděli odkud, ani kdo střílel. Začali běhat, křičet a osočovat. Všichni se proměnili na specialisty pro řešení krizových situací, všichni znali viníka. No a když to nebyl ten, tak to byl určitě ten. Podle dětského říkadla: „Ať je to ten, nebo ten, praštíme ho koštětem!“ To jim vydrželo dodnes. Vím, že nikdo nepůjde po těch, kdo toto spustili tuto atˇ již řízenou, nebo neřízenou vlnu. Ze všech stran slyším: „Musíme to vydržet.“ Ptám se: „Co musíme vydržet?“ Nebo lépe, co vše si musíme nechat líbit?“ Jsme svědky veřejných lumpáren a dražení naší země. Co dál, co se skrývá pod pojmem, musíme to vydržet? Přimyslete si k tomu smutné oči, které na vás oddaně zírají těsně nad podomácku spíchnutou rouškou. Ano, budeme čekat, že bude líp. Smutné je, že nebude líp, pokud se o to každý svojí měrou nepřičiníme. Je krátkozraká politika: „Já mám dost, tak se nezajímám.“ Ano toto je heslo světa vysokých plotů a zdí našich obydlí, vyšperkovaných, chcete-li opatřených kamerovým systémem.

Připadá mi, že lidé již nejsou schopni uvažovat vlastní hlavou a sypou ze sebe všechna ta čísla a katastrofické scénáře. Dnes jsem již ustoupil z diskusí a téma se snažím převést na jinou kolej. Připadá mi, že lidé ani nechtějí vnímat všude se probouzející přírodu, krásy, které jsou. Jako by to zapomněli. Jako by se to v tom předešlém životě (tím myslím před covid 19) odnaučili. Dnes na ty, kdo si tento vjem nenechali vzít, dívají jako na naivky a snílky. Já myslel, že covid 19 má zájem o jiné orgány těla, než je mozek! Téměř pokaždé, když se dám s někým do hovoru, cítím, že na vedlejší koleji je vlak, který je připraven nás okamžitě převálcovat. Je to ohromná mašina, která stojí z kopce, její strojvůdce je strach a všechny vagóny jsou naplněny jeho rodinou! V rozjezdu jim brání jen špendlíková hlavička. Tak málo stačí, aby se na mě z úst toho druhého vyvalila epidemie, která nás tady zachvátila. Pochopil jsem, že se musím bránit. Ne nebojte, nechodím v neprodyšné kombinéze. Já jsem uvědoměle zahájil prevenci, která funguje. Ne, neobjevil jsem žádnou vakcínu ani jiný způsob léčení, jen jsem si řekl, že to zkusím jinak. Odříznu tok nejistých i „100 % jistých“ informací, které nic neřeší, jen by mohly destabilizovat psychický stav. Tedy odříznu možnost šíření nákazy a budu žít bez jejího vlivu. Jak to vypadá? Nevím, zda je toto pro všechny vhodné a zda zde nehrozí určitý nespecifikovaný způsob rizika? Nemám totiž potvrzeno ministerstvem zdravotnictví, které přišlo na to, a proto nás varuje, vždy před reklamou na herny, že hraní hazardních her a já nevím co ještě způsobuje závislost. No jak chcete vykličkovat z něčeho co na jedné straně zakážete a na druhé straně to vlastně potřebujete, protože co? Protože peníze!! Tak tam „šoupneme zrychlené upozornění o škodlivosti a říkáme, že v porušování zákona je v takovém případě možné, protože: „My jsme Vám to říkali!!“

Tak a teď ta moje naprosto laická metoda, kdy Richard Štěpánek varuje, že může ledaskomu pomoci, ale prospěje určitě všem! V čem tedy ta, v mých očích skvělá metoda spočívá:

– Nedívám se na televizi

– neposlouchám zprávy

– nečtu deníky, noviny, zprávy na internetu

–  snažím se nestýkat, ani nekomunikovat s lidmi nakaženými příslušnými médii

– Vybírám si jen pořady s jinou tématikou, než je tato štvanice

Ano zachoval jsem se uvědoměle. Šel jsem dobrovolně do karantény.

Úplně cítím, jak ve vzduchu visí otázka. „A co, jak to dopadlo?“

Dnes již mám výsledky a tady jsou:

– Nevím žádné novinky, které se každý den mění

– Jsem v klidu a neděsím se

– Nezabývám se tím, co nemají pod kontrolou ani naše vládní špičky, neboť stejně se svými křečovitými nařízeními připomínají dítě vztekající se na zemi

– Žiji dál a plánuji co budu dělat další dny

– Nemám kolem sebe agresory drážděné nehubkovým zákonem

Možná jsem na něco zapomněl, ale to je jedno. Já vím, není to tak strhující jako krizový plán, ale mně to dává možnost žít svůj život a to je pro mě nejvíc. Já vím, co mi chcete říct:

„Říkáte, že nic nevím?“

I já mám na mysli otázku: „A jaký je mezi námi rozdíl.“

Možná ten, že já čekám, co mi přinese den a vy na to co vám přinesou média. Jednoduchým rozborem situace, pomocí plus a mínus jsem přišel na to, že jsem o nic nepřišel a tak zůstávám u svého modelu, neboť se ukázal jako účinný. Vím, že za to vše asi nesklidím potlesk, ani veřejné uznání, ale nevadí mi to. Nebyl to můj záměr. Nedivil bych se, kdyby má slova byla použita proti mně. Ptáte se proč? Protože nemluvím jako jiní a chci od lidí samostatnost. Nechovám se jako média, chci alespoň hrstce lidí podat ruku a říct: „Nebojte se žít.“ Posedět s nimi a pohladit je po vlasech. Poslouchat, co vše ve svém životě zažili. Říct jim, že si jich vážím a že si jsem vědom, že i já zestárnu. Říct, jak moc si přeji, aby si mě děti pamatovaly jako dědečka, nebo babičku, který sedával pod stromem třeba na té lavičce, co je v parku. Nechci se jim vybavit jako zběsilá „duchna“ honící se za letákovou senzací. „Duchna,“ která musí být připravena zaujmout roli rodiče svých vnuků, neboť mé vlastní děti si neuvědomily, že rodičovství a výchova dítěte je obětí, kterou správný rodič přináší jako dar za to, že může být rodičem. Vím, že má slova jsou mnohým na stovky světelných let vzdálená, ale je tady naděje, kterou máme někde v sobě a která nás může zachránit, neboť je až do konce života s námi. Naděje, která umře společně s námi.

Zájem o člověka, nespočívá v telefonátu s nádechem nepotřebuješ něco, jeho podstatu nenaplňuje ani donesení nákupu starým rodičům, neboť se to teď dělá a rychlém návratu na místo ve svém životě. To a mnohé další úkony by měly být samozřejmostí vedle podstaty, kterou je čas! Čas, který jsme ochotni věnovat, ne obětovat, ale věnovat danému člověku, chcete-li svým blízkým. Že je to moc obyčejné, že to nemá v sobě povzbuzující látky ani protein? Máte pravdu, láska se nenosí a často postává za velikány jako je pýcha, sebestřednou, nadutost, hloupost, a jiné formy zla, ale je tady připravena vzít se s kýmkoliv za ruku a ukázat mu cestu. Ano, jemné doteky lásky, tak nehodící se a tolik potřebné pro tuto dobu. Nemluvím o sexu ale o lásce a to je opravdu rozdíl!

Tak jsem se rozhodl zůstat přemýšlející bytostí, která si uvědomuje, že denně umírá opravdu velká spousta lidí. Všichni to víme, jen si to nepřipouštíme. Jsou tady daleko horší nemoci, které doslova „kosí“ lidi v daleko větších číslech. Bohužel, pro ně, nejsou tak populární a tak jako by nebyly. Snad jindy, až se budou hodit. Připadá mi, že kdybychom nyní lidem Covid 19 vzali, tak jich umře víc žalem po něm, než na jeho následky. Věřte, že tady nebude déle, než přejde. Ptám se však:

„Co je teď, víme, ale co bude potom, až nebude?“

Nebojte se, již teď se chystá další vlna zastrašování na téma: „O co vše přijdeme?“  Věřte, že to nebude lehké období. Mnozí z nás totiž uvízli v síti podobné těm, které spřádali, již výše zmiňovaní šmejdi. Uvěřili jsme totiž reklamám, že můžeme mít všechno a hned a hlavně, že to nutně potřebujeme a nemůžeme bez toho žít. Navíc v honbě za majetkem, požitkem a prožitkem jsme odhodili pud sebezáchovy. Spíše jsme k tomu byli beztrestně nabádáni. Co dříve bylo neomluvitelné, dnes říkáme: „To je normální.“ Tak fajn, pokud to byla a je vaše norma, potom možná přijdeme na to, že člověk je omylný a přijde i to tvrdé uvědomění si. V mém přemýšlení mi přistálo na mysl krásné uvědomění: „Nepotřebujeme víc peněz než potřebujeme, když nebudeme lačnit po věcech, které nepotřebujeme. Znovu si necháme vložit slova do úst? Přeji nám čistou mysl a hlavně pozor na viry v mysli i kolem nás.