Mám rád probouzející se dny. Mám rád rána, kdy ujíždím jen tak vstříc novým dobrodružstvím. Dojmy jsou v tu chvíli tak nějak intenzivnější, silnější. Nemyslím násilné jako čekání na semaforu za ambiciózním dvoutaktem. Ale tak nějak nenarušené těmi okolními vlivy. Úplně se mi uleví, když uhnu z asfaltu a padnu přírodě do náruče. Vnímám i svoje kolo tak nějak intenzivněji a často se cítím vnitřně spokojený, rozesmátý. Cestu do práce jsem si vypiloval tak, abych do již zmiňované náruče padl co nejdříve a co nejpozději ji opustil. Přibývající smrad ,, kafilerky“, jak nazývám místní čističku, mi oznamuje nástup civilizace. Ano, díky moje město i já tě zdravím Brno. A pak to přichází. Probouzí se ve mně takové to lehké rozechvění z blížícího se setkání.

Hlavní představitelé AktX by byli v klidu, ale já?? Přibližuje se první mimozemšťan, nebo kdo to je? Pořád totiž nevím, jak mám nazvat osobu adaptujíc se do našich podmínek, nám tolik kolem podobnou.

Jak jsem poznal, že je to mimozemšťan? Protože mi nerozumí. Já říkám AHOJ a on se otočí, nebo sklopí hlavu nebo již na bezpečnou vzdálenost se dívá někam jinam. Hledá snad něco zrovna, když jej zdravím?? Co je, pomyslím si vnitřně přesvědčený, že takto se to přece mezi lidmi dělá. Pozdravím slovem, který říká vše.

Jedu dál a poučen předchozí příhodou nezdravím slovy, ale zdvižením ruky. Podobná reakce často doprovázená tupým výrazem. Náhoda, řeknete si? Já ne. Znám tato setkání a po zhruba desátém pokusu a žádné odezvě jsem vnitřně rozladěn. Už nikoho nebudu zdravit, připadám si jako nějakej trouba co tady chce asi někoho sbalit tím nejuhozenějším způsobem. Uhozenější je snad už jen: ,,Slečno, nevíte prosím Vás kolik je hodin“.

Pořád ahoj, ahoj, ahoj, pak změna zdar, zdar, nebo chcete-li čus a odezva?? Tupě zírající lidi, nebo stádo primitivů, které nikdo nenaučil slušnému chování a nebo nejsem normální já. Dilema. Myslím si něco, ne o nezdvořácích, ale o tupanech, o výpotku dnešní doby. O ukázce morálky a mezilidských vztazích a najednou to přijde : ,,AHOJ“! Jsem zaskočen a mlčím. Nevydal jsem ani tiché bůůůůůůů!

Díky mimozemšťané už jsem jako vy, a nechci vědět, co se honí v hlavě tomu co mě pozdravil.

Lidi, mějte radost z toho, že můžeme a předejte ji třeba tím ahoj, nebo zvednutím ruky. Nikdy totiž nevíte, jak dlouho budeme ještě moct. Tak ahoj.