Zdravím Vás úplně všechny. Mému dnešnímu zamyšlení jste byli impulsem Vy, čtenáři mé knihy „Vzdát můžeš zítra.“ Ve Vaší korespondenci se zrcadlí útržky, někdy i shrnutí vašich životních událostí. Nejde mi se nad vším tím nezamyslet. Při dnešních ranních kilometrech tomu nebylo jinak. Čistá hlava, já a příroda. Někdy to udělá „cvak.“ Vše zapadne. Soukolí, chcete-li myšlenkový mechanismus, se rozpohybuje. Tématem je problém a jeho řešení, nebo i mlčení o problému. Důvody mohou být různé. Nezřídka je to lhostejnost, pohodlnost a strach. Ano právě strach z neznámého je to, co lidem brání „ sáhnout do vosího hnízda.“ Pokud řešíte nějaký problém již po několikáté, většinou již to není neznámá. Ovšem poprvé, to je to co nám může přivodit pocit strachu a možná i přivést na cestu, která by nám měla pomoci problém obejít. Ne vyřešit, jen obejít. Takže problém zůstal a většinou narůstá.

Hodně z Vás, co čtete moje zamyšlení, o mě ví, že jsem letos projel 1000mil, závod napříč bývalou Československou republikou na koloběžce. To, že mám jednu ruku, psát ani nemusím. Říkáte si reklama, nebo PR (to je modernější). Omyl, chci Vám na jednoduchém příkladu něco ukázat. Nejsem na této trati nováčkem, a přesto tady jedna novinka na mě čekala. „Kozí kameň.“ Všemi proklínaný. „Hrůza na horu, hrůza dolů,“ zněly dostupné informace. Já tam nebyl, ani jsem to neviděl, jen jsem o tom slyšel. Tyto informace ve mně vypěstovaly obavy. Obavy, strach z nepoznaného mě v den překročení tohoto kopce ovládal a já se choval nestandartně. Pravidelného poledního „šlofíka,“ jsem si dal už 10.45 hod. Náhodných kolemjdoucích, jsem se ptal, jestli neví, kde je „Kozí kameň.“ Místo toho abych jel s vědomím, že ho budu řešit, až přijde. Cítíte to psychické vysilování? Najednou jsem do něj stoupal, s patřičnou námahou vystoupal a s vědomím, že je zamnou, překonal i podobně obtížný sestup. No a bylo to. Nepřipomíná Vám to něco? Zkusím tedy vysvětlit svůj pohled. Z obav před řešením problému oddalujeme jeho řešení, nebo jej raději neřešíme. Někteří o něm ani nemluví a tváří se, jako že není. Na otázku proč, často neznáme/jí odpověď. Věty, typu: „To je dobrý. Nech to být. Nechám to vyhnít. To přejde atd.“ jsou jen dočasným způsobem vyhnutí se řešením. My se vlastně jen bojíme a ani nevíme čeho. Zkuste své problémy řešit v zárodku. Hned jak ucítíte, že by mohl vzniknout, nebo že vzniká a to u čehokoliv. Vztahy, zdraví, práci, děti atd. Nenechte hrbol přerůst v „Kozí kameň.“ Pokud jej totiž nebudete řešit v zárodku, stane se většinou to, co je přirozené – vyroste. Často se stane, že to, co jste mohli zvládnout pár větami, Vás položí na lopatky. „Kozí kameň“ byl pro mě obava. Dnes je jen jeden z úseků na takovém závodě jako je 1000 Miles Adventure. Proč? Protože jsem ho přešel. Jako vše, před čím nebudete uhýbat, a k čemu půjdete nejkratší cestou. Vykročte, šlápněte, a nebo trhněte tím správným směrem a hlavně neříkejte: „Oni říkali, nebo psali tam a tam.“ Bát se něčeho, co jsem nepoznal je stejné, jako říkat o něčem, že je to hnusný, když jsem to neochutnal. Nebojte se. Strach má spoustu podob a designů, za kterými se (často) skrývá slabost někoho jiného, který tuto iluzi vytváří. Strach je jako nasadit si přilbu hledím dozadu. Neodkládejte řešení problémů a hlavně mluvte, protože do hlavy nikomu vidět není! Zkusíte to jednou, podruhé, a když zjistíte, že to funguje, Váš život bude jednodušší a tím i spokojenější. Řešení je jako cesta. Kdo ji najde, může jít dál. Někdo by mohl říct, že jsem neměl jiné východisko, protože „Kozí kameň“ byl součástí tratě. Omyl, nemusel jsem se na závod přihlásit, ale potom bych nevěděl to, co dnes už vím. Člověk se nesmí bát pohlédnout pravdě do očí. Život je totiž také trať s jasným začátkem i koncem a my máme jen jedinou jistotu a tou je: „Žijeme právě teď.“ Tak nestůjte, nepřešlapujte a běžte. Překonáte první kopec a ten další už bude jen opakováním. Nedovolte nikomu aby, žil Váš život. Na to by Vám nejlépe odpověděla koza: „Nikdy N é, é, é, é, é é,!!!“ Hezký bezproblémový léto, přeji !!!