Nepoužívám budík, protože moje tělo je budík samo o sobě. Ranní vstávání mi problém nedělá. Pár věcí do batohu, PC a blok. Vodítko, košík a psa. Možná jsem to měl napsat opačně, protože bez třetí položky předchozí věty nepotřebuji ty dvě před ní. Cestou na nádraží nejde přehlédnout sladké tváře lidí hledíc méně, či více přesvědčivě z billboardů, hlásajících hesla za lepší budoucnost. Tak to asi budou volby, pomyslím si a spěchám na vlak. Jedu celkem brzy a tak v prázdninovém poklidu nečekám žádný nával. U vagónu vidím, jak výpravčí předává mladému průvodčímu nevidomého člověka s informací o výstupu. Snad řízením osudu, nebo spíš neústupnosti průvodčí, jsme s mým psem převeleni do kupé pro invalidy a já se znovu potkávám s oním pánem. Nejde mi nesledovat jeho počínání. Je vidět, že vše jak má na sobě i ve svém okolí rozmístěné, má svůj důvod i logiku. Vidím, jak píše sms a poslouchá odpovědi. Snad poprvé po dlouhé době chválím přínos moderní doby. Snad atmosféra kupé a možná můj silný dojem my vnukly myšlenku.

Vracím se zpět v čase a vše co jsem dnes udělal, si promítám znovu. Od vstávání, přes cestu na nádraží, nástup do vlaku i probíhající cestu. Zkouším přitom všem vyřadit svůj zrak. Najednou vyřazuji vjemy jako je neuklizená panenka po mé dceři, vnucující se billboardy a dokonce nevidím ani ne zrovna nadšený obličej mladého průvodčího, který dostává informace o výstupu nevidomého člověka. Tak nějak jsem ořezal život o nepotřebné vjemy, které jsou nám předkládány ať již ze známých, i zatím neznámých důvodů. Zbyla mi jen tvrdá realita. Dostat se na nádraží, koupit si lístek, nastoupit a správně vystoupit. Krátce, jasně, konstruktivně. Zkuste to. Zavřete v našem uspěchaném světě na chvíli oči a uvidíte, jak je svět jiný. Stará pravda říká, že dokud se Tě daná problematika netýká osobně, můžeš se jen domnívat, ale nemůžeš zažít a v podstatě nemáš šanci ani pochopit.

Většina z vás jezdí na kole a je jedno proč, kam a jak. Někomu to dává to, někomu zase toto. Všichni se ale shodneme na tom, že nejvíc si z celé cesty pamatujeme to, co jsme viděli. Je jedno jestli je to krásná krajina nebo mizející záda ambiciózního přítele, nezřídka i přítelkyně. Zkrátka a dobře, díky našim očím si takové vjemy zapamatujeme. Teď se na to kolo posaďte a zavřete oči. Co by vám taková jízda přinesla? Popravdě mě nezajímá výčet zranění, jen jsem chtěl, abyste to virtuálně vyzkoušeli. To jsem po vás chtěl jen chvíli. Jaké to musí být třeba 10 km a jaké to asi je na kole s takovýmto handicapem bydlet několik dní?

Toto je důvod mé cesty do Opavy, kde jsem se sešel s tandemem, který se postavil na start takového závodu jakým je „1000 mil“, extrémní závod bez zabezpečení, tím nejdrsnějším co bývalá Československá republika nabízí. (www.1000miles.cz)

,,S nápadem zúčastnit se „Mílí“ jsem přišel já a Vašek s tím souhlasil“, říká Aleš, řidič tandemu. Na moji otázku: ,, Proč?“, která se přímo nabízela, se zamyslel a vrátil se do historie.

„Když jsme začínali s tandemem, myslím tím terénní tandem, tak nás nechtěli pustit na start závodů. Byli jsme nežádoucí a v podstatě si nikdo nedovedl představit, že bychom závod dojeli. Nakonec po podepsání prohlášení o zodpovědnosti nás na start pustili. Nikdo nevěřil, že dojedeme na první občerstvovačku. Po té, co jsme projeli i druhou, se na trati díky vysílačkám šířila informace o našem postupu. Když jsme se objevili v cíli, celý prostor startu a cíle nejdříve ztichl a po té nás odměnil potleskem a skandováním. Bylo to fakt krásný! Konkurence v kategorii tandem nebyla . Jezdili jsme tedy tak, že jsme si na jednotlivých závodech zlepšovali časy. „1000 mil“ je posunutí tandemu do jiné dimense a my se rozhodli to zkusit, s odhodláním to dokázat. S nevidomým tandemistou to opravdu ještě nikdo na světě nezkusil.

Trénink byl zaměřen na najíždění kilometrů. Hlavním kritériem přitom bylo vyvarovat se zranění. To bychom se se startem mohli rozloučit.“

Celá tato show začala jako vždy o půlnoci na Silvestra, kdy se závodníci museli zaregistrovat a to se povedlo. Pak už jen se nezranit a ahoj v Hranicích někde u hranic s Německem. Dál už to ani v naší republice, co se týče civilizace, nejde.

Aleš Procházka, 51let. Pozitivně naladěný, usměvavý, trenér, trasér, konstruktér a tak trochu „Ferda mravenec“. Jak jinak nazvat člověka, který si navrhuje rám tandemu, svaří si potřebný nosič, ušije brašny a během závodu opravuje vzniklé závady s tím co má po ruce – svým kapesním nožíkem, kleštěmi, pár šrouby, elektrikářskými páskami a jinými pomůckami. Je předsedou TJ. LOS. Opava (www.tjlosopava.cz) a spoluautor projektu ,, Blind Sportsmen Opava Czech Republic“. Dostupná technika se Aldovi pro jejich zaměření zdála nevyhovující a tak se rodí výkresová dokumentace rámu tandemu. V naší republice nenašel výrobce, který vaří rámy z potřebných materiálů a tak si svoje požadavky posílá do Itálie, kde mu z požadovaného materiálu trubky nařežou a v Německu mu je svaří. Takto zhotovený rám, který po svaření je ještě 4 týdny upnut ve svařovací stolici pro vyzrání svárů. Po té sevrací zpět do Česka, tedy do Opavy. Zatím mají dva, ale ty jsou tak, jak mají být. Prostě se nekroutí.

Bylo mi vysvětleno, že prudká reakce na vzniklou překážku se pomyslnou vlnou přenáší přes rám i na spolujezdce a to působí jako nakopnutí. Nové rámy toto odstraňují a rám reaguje po celé délce stejně, takže spolujezdec dostává okamžitou, nikoliv zpožděnou reakci rámu. Jsou mi popisovány další detaily, které jsou možná na další článek a možná i z jiné kategorie, než chci, aby zde zaznělo.

Nevím, jak jste zběhlí v přepravním řádu našich drah, ale tandemy jsou z přepravy vyloučeny. Hurá! „Míle“ začínají! Vše je ale o lidech a kde je snaha, tam je i výsledek. Dveřmi za mašinou v prvním vagónu nikdo nenastupuje a tak si tam tandem mohl spokojeně hovět, protože je průvodčí prostě zamknul. A jde to, jen trochu toho rozumu a pochopení.

Václav, Fišer, 36let. Na tandemu se jim říká motor. Při závodě o ničem moc nerozhodují a mají za úkol splynout s kolem, šlapat a věřit. Je to trochu nadnesené, ale opravdu plnou odpovědnost za tandem a zvláště s nevidomým, má řidič. On rozhoduje o výběru stopy, o použití brzd, hlásí krátkými povely, co bude následovat a informuje spolujezdce o trati. Sám Vašek říká: ,, Mám bezmeznou důvěru ve svého řidiče. Věřím mu více jak na 100%‘ a co na trati řekne, to platí“. Jinak podtrhuje důležitost vzájemné komunikace a otevřenosti, bez těchto dvou komunikačních veličin by na kole jeli dva cizí lidé a to by nemohlo fungovat. Je to symbióza na nezbytně nutnou dobu, ale za to na 100%.

Nedovedu si představit být ve Vaškově kůži a nejde se nezeptat, jaké to vlastně pro něj je? Přece jen 20 dní na kole. Jíš, piješ, vyměšuješ, spíš a pohybuješ se v před, ale hlavně nemáš možnost se odreagovat třeba pohledem na krajinu, nebo kamkoliv jinam. Jsi stále ve střehu a připraven reagovat. Chtěl bych slyšet to, co se slovy vyjádřit nedá.

Vašek vnímá jinak. Skládá si několik jiných vjemů dohromady a vykresluje si svoje obrazy. Jako vše, je to otázkou tréninku. Je schopen podle zvuku poznat, že jsou poblíž skály. Podle větru pozná, že jedou v lese, cítí-li déle na svém těle slunce a jede-li po trávě, ví, že jede přes louku a popisuje mi další příklady. Já si vše snažím představit, alespoň pokud mi fantazie dovolí. Člověk je schopen přizpůsobit se vzniklému problému a je vždy jen na něm do jaké míry ho omezí. Kdyby se Vašek nepohyboval mezi skalami, nevěděl by, jak zní hlas od nich se odrážející atd.

Noc před startem strávil Aleš s Václavem v tělocvičně v Hranicích. Vaškovi ani nevadil spánek nespravedlivých jednoho z mílařů (tak nazval chrápání), má totiž špatný sluch. „Alespoň někdy je to dobrý“, prohodil žertem.

Krátce po startu, jen co se otočili na trojmezí, se jim trhá řetěz. Po opravě jsou již sami. Téměř všichni odjeli a tak se stalo, že jim společnost dělala jen navigace, která v kombinaci se slunečnímu paprsky zavedla naše tandemisty opět do prostoru startu. Honza Kopka pohotově tandemisty odstartoval znovu, aby se jim za pár kilometrů utrhl přední nosič a poškodil obě přední brzdy. Tento tandem je osazen čtyřmi brzdami. Ráfkovou i kotoučovou. Tato kombinace brzd má za úkol co možná nejrychleji uvést stroj řítící se rychlostí i přes 70km/h (to je nejvyšší rychlost, kterou tito borci vyvinuli), do klidu.

Brzděním ráfkovou brzdou se ráfek natolik zahřál, že jim praskaly duše. Proto vznikla možnost kombinace ráfkové a kotoučové brzdy.

Nosič je provizorně spraven a i jedna z předních brzd opět funguje. Cesta může pokračovat, a tak pokračovala.

Kdo jen trochu zná tento závod, ví, kudy vede a co na závodníky čeká. Ti co jej absolvovali, mohou barvitě líčit nástrahy trati a nevyzpytatelnost počasí. Ale kdo jej jel poslepu? Kdo si to dovede představit? Troufám si říct, že nikdo.

Na trati jsou místa, a není jich málo, kdy člověk hledá cestu jak danou překážku obejít, přelézt, nebo slézt. Padlé stromy, koryta potoků nebo téměř metrové schody z Děčínského sněžníku. Tady měl Aleš hned dvojí, ne-li trojí funkci. Starat se o sebe, kolo a Vencu. Nejkratší etapa našich tandemistů měla 15km za den. Nebylo to nic jiného než Šluknovský výběžek s pověstným Nord capem. Kořeny, kameny, potoky a všude bláto. Peklo stávající se očistcem.

,,Nejtěžší pro mě byla dlouhá stoupání bez možnosti označení jejich délky. Člověk neví, jak si rozvrhnout síly, ani jak to dlouho potrvá,“ říká rozvážně Venca a jako bych tu námahu z jeho zamyšlené tváře četl: ,,Vidící člověk se podívá a vidí, ale nevidomý si musí metr po metru osahat, a vše zapamatovat“. Vysvětluje mi způsob orientace a přidává, že bivakováním se vrátil do dětství, kdy jezdíval pod stan. Obličej se mu rozzářil, když mi vyprávěl, jak si večer s Alešem vařili čínskou polévku a kafe a jak se mu při první lžíci vložené do úst chtělo řvát štěstím.

Ano toto jsou míle. Radost z často obyčejných věcí, které nám připadají tak fádní a samozřejmé. „Celé to bylo dlouhé, ale myšlenku na to, že bychom to vzdali, jsem si vůbec nepřipouštěl. Dolehl na mě takový skličující stav, jaká si skepse doplněná smutkem po mé přítelkyni Božence, dceři a těch nejbližších. Celé to vytvářelo docela těžko stravitelné sousto. Zde se opět potvrdilo, že tandemisti jsou opravdu tým a tak Aleš požádal sms-kou fanoušky ať nás povzbudí a oni to udělali. Zveřejnil moje telefonní číslo a tak se stalo, že na můj mobil začali chodit sms nejen od fanoušků, ale i od závodníků na trati i od těch, co již skončili. Do toho mi Boženka začala zprostředkovávat zprávy ze sociálních sítí a motor znovu zaburácel. Věděl jsem, že už mě žádná ,,Kopkovina „(rozuměj jakoukoliv záludnost tratě), nezastaví. Poznal jsem také, kdy tělo chtělo opravdu ,,nažrat“, ne najíst, ale doslova a do písmene ,,nažrat“. Žádná střídmá strava, ale pořádný kus a porce něčeho, co pohladí nejen žaludek, ale i oko. To potom bylo palivo. Kdo čeká euforii a happyend v cíli, tak se nedočká. Vše už bylo tak nějak rozmáznuto do malých i velkých příběhů a v cíli již jen ten guláš a pivo, které bylo umocněno pocitem, že jsme to zvládli a již nikam nemusíme – zatím“ vzpomíná Vašek.

Na otázku rizika mi odpovídá „Je to riskantní, ale ne nemožné. Musíš najít kompromis mezi rychlostí a bezpečností zdravého dojezdu.“

Chcete po mě shrnutí? Je to celkem jednoduché a možná již ohrané. 20 dnů na kole kdy se člověk vrátil k podstatě života a mohl odhodit vše, co na sebe nechá naložit. Čas, kdy Ti Tvoji nejbližší jsou na míle vzdálení a přitom jsou Ti blíž víc, než když je máš vedle sebe. Najednou se potkáváš s člověkem, kterého znáš z každodenního života, jen jsi ho neměl možnost tak důkladně poznat jako tady, kdy jsi s ním sám, tedy sám se sebou.

Vašek mi cituje slova jedné písně: ,,Nutné je věřit a strašně chtít“, a dodává za sebe:,, a proto, co chceš, musíš udělat vše, co se dá“.

A která písnička že mu to hrála v uších? Petr Novák: ,,Já budu chodit po špičkách“. Věřte, že toto na mílích platí často.